Nejsem to já, ten koho znáš,

není to tělo mí a ví bůh ani moje tvář.

Ani ten stín pode mnou není můj

a slova odříkává hlas, který mi nepatří.

Nejsem to já, jen déja vu

je Tvým hostem v domě,

jen sny a Tvý déja vu.

 

Nejsem to já, ta co ji znáš,

ta, která mívala strach mezi řádky číst

a půlměsíc sevřených úst,

právě tak nepatří mi.

Nejsem to já, jen se Ti zdám,

jsem déja vu

a Tvá růže pro mě sotva mi k ránu zavoní.

 

To se Ti zdá,

jako výkřik skrze Tvá němá ústa

a do Tvých snů vkročil stín bez těla.

Nezvanej host

věř mi, nemá smysl chtít, aby zůstal,

jen se Ti zdám a co s tím naděláš.

 

To já nejsem ten stín,

nejsou to kroky mí a bůh ví ani moje tvář.

A těch pár slov, pár krátkých vět,

já vůbec nevyslovil.

Nejsem to já, jen se Ti zdám,

jen déja vu je Tvým hostem v domě,

jen sny a Tvý déja vu.

 

To se Ti zdá,

jako výkřik skrze Tvá němá ústa

a do Tvých snů vkročil stín bez těla.

Nezvanej host,

věř mi,nemá smysl, chtít, aby zůstal,

jen se Ti zdám a co s tím naděláš.

 

To nejsem já, ta co ji znáš,

ta, která mívala strach mezi řádky číst,

ten půlměsíc sevřených úst

dávno už nepatří mi.

Nejsem to já, jen se Ti zdám,

jsem déja vu

a Tvá růže pro mě sotva mi k ránu zavoní.